THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Koncert dvou skupin, které vydávají pod nepříliš známým jihočeským labelem Free Dimensions a nezřídka objíždějí Evropu po boku skupin typu SABOT, příjemně zklidnil předvánoční shon. Tyto dva, tedy dvoubasový zápřah DEVEROVA CHYBA a instrumentální emo-rock C, doprovodila plzeňská garážově corová formace TERRYHO NOHA, která celý večer odstartovala. Poté, co se skupinou jmenovaný moderátor chopil mikrofonu a uvedl první skupinu večera, se klubem ihned rozezněl řádně obhroublý pub-core, dávající mi silně vzpomenout na techničtější verzi nestorů tuzemského HC NAŠROT z počátku devadesátých let. Set, ze kterého ponejvíce čišela nonšalantní uvolněnost a přirozenost, však velmi rychle uplynul a příliš ho neprodloužil ani lidmi vydupaný přídavek. Inu, čas svlažit hrdlo chmelovinou a připravit se na chvíle příští.
To se již na prknech zabydloval druhý hrající - kapela C. Táborský, původně tříčlenný projekt členů skupiny WAAVE rozšířený o klávesy, který se rychle etabloval do samostatné skupiny, se v současné době může pochlubit dvěma CD a stejně tak i několika turné po Evropě. Čistě instrumentální emo-rock koketující i s vlivy noise a taneční hudby rozhoupal mnohé posluchače. Na podiu zaujala hlavně postava kytaristy Patrika, který se svým nástrojem neustále na pódiu pohyboval s ležérní lehkostí jako sólista baletu národního divadla. Celkovému zvuku bohužel až nepříjemně vévodila kytara, která byla značně přeřvaná již z pódia. C nepoužívali mikrofonů a to ani k uvádění jednotlivých skladeb, jen zezačátku baskytarista nasucho do lidí houknul, že jsou „Céčka“ a jelo se zvesela dál. Více jak polovinu skladeb dobarvovaly klávesy, jež obsluhoval jeden z baskytaristů skupiny, která zakončovala celý večer.
Tou byl táborský baskytarový buldozer zvaný DEVEROVA CHYBA, který vznikl v roce 1997 z uskupení HODOUŠKOVA VINA tím, že kytarista Pepa Devera odjel na rok do USA a ostatní již nebavilo na něj čekat a tak si založili „boční projekt“, který rychle dosáhl většího věhlasu, nežli původní skupina. Název byl navíc nasnadě. Kapela se vyznačuje hlavně absencí elektrické kytary, celou ji v současnosti tvoří jen bubeník a dva baskytaristé, což je jistě poněkud nekonvenční složení. Ještě zvláštnější je i to, že obě basy jsou podobně nazvučené. V podobném projektu bych čekal, že jedna basa bude citelněji nabasovanější a druhá spíš vyvýškovanější a bude tak částečně zaskakovat roli kytary. Tady mají obě velmi plechový konkrétní a agresivní zvuk, což dělá z DEVEROVY CHYBY po zvukové stránce velmi lehce rozpoznatelné uskupení. Hudba absorbuje ponejvíce vlivy nekonvenčního technického punku a hard-coru, jediné co mi v uších na živo výrazněji vadilo byl zpěv, který byl mnohem tuctovější než instrumentální podklad. Ke konci setu byly konečně prolomeny ledy a z pohupujících přihlížejících jedinců se stali jedinci poskakující a zmítající se. Není tedy divu, že rozdováděný lid nechtěl DEVEROVU CHYBU jen tak pustit z podia a vykřičel si notný nášup.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.